Soukromé mateřské školy Praha západ Ohrobec

pokračovat nebudou. Někdy se však také zkoušely vymluvit na to, že úprava, jak ji navrhuje paní učitelka, v pohádce nebyla nebo že by to mohlo být i takhle. Při odevzdávání kreseb paní učitelky v obou školkách vždy děti chválily, a to každé jednotlivě. V první školce Praha 12 paní učitelka spolu se slovní pochvalou používala někdy i pohlazení. Děti, které měly obzvláště hezké výkresy, nebo ty, které měly podle paní učitelky nižší sebevědomí, byly někdy zvlášť pochváleny i před ostatními. Dramatizace pohádky aneb Každý z nás je někdo Před samotnou dramatizací učitelky v obou školkách ještě příběh dětem znovu přečetly nebo převyprávěly, přestože v obou případech soukromá mateřská škola Ohrobci byla vybrána dětem již známá, jednoduchá a kratší pohádka s rýmovanými, opakujícími se celky O koblížkovi, Boudo, budko. Paní Ohrobci soukromé mateřské školky učitelka z první školky mi také řekla, že pokud najde nějakou pohádku nebo příběh v časopise a tato pohádka nebo příběh obsahuje podle ní pro děti předškolního věku významné téma např. kamarádství, využije je také pro dramatizaci. Důležitá byla tedy známost, nebo jednoduchost příběhu spolu s jeho tématem. Ve druhé školce při mém pozorování použily paní učitelky k dramatizaci pohádku Boudo, budko, Praha 16 která byla navíc vhodná díky variabilnímu počtu postav mohl se měnit s ohledem na počet dětí, takže všechny děti mohly být herci. Rýmované, opakující se celky neměly při dramatizaci stejnou funkci jako rytmické říkanky, o kterých v souvislosti s drobnými školními

rituály hovoří Kaščák. Rytmické říkanky podle něj přispívají k vytváření společného vědomí dětí ve smyslu my třída Kaščák soukromé mateřské školy Ohrobec in Švaříček, Šeďová et al., s. Oproti tomu rýmované celky v pohádkách, které děti často znaly nebo si je takřka hned zapamatovaly, jim umožňovaly odříkávat tyto známé pasáže spolu s paní učitelkou. Neměly tedy ani tak za cíl vytvářet vědomí my třída, ale dovedly napomoci rozvoji vztahu mezi dětmi a učitelkou. Toho však využila pouze paní učitelka v první školce, která sice pohádku s takovými celky Lahovičky zvolila bez zřetele k tomu, ale když děti takto reagovaly, dokázala tím posléze rozvoj vzájemného vztahu s nimi sledovat. Oproti tomu paní učitelka ve druhé školce za takové reakce děti napomínala zdůrazněním, že teď čte ona. Na začátku dramatizace je téměř vždy třeba vypořádat se s problémem, kterým je omezený počet postav ve hře. To, že hrají jen některé děti a jiné jsou v publiku, je vhodné jen soukromé mateřské školy Ohrobec tehdy, pokud se pak obě skupiny prohodí nebo je skupina diváků nějak odškodněna. Určitým řešením může být také tvořivé přimyšlení nových rolí zbylým dětem. Tento problém při pozorování ve druhé školce odpadl, neboť paní učitelka zvolila pohádku s variabilním Zdiměřice počtem postav. V první školce byly podmínky dramatizace podřizovány tomu, kolik se sešlo dětí, a to tímto způsobem pokud jich bylo více a byl dostatek času, herci se vždy ještě vystřídali s publikem. Pokud bylo naopak dětí pro původně plánovanou dramatizaci málo, nahradila ji

souromých mateřských škol Ohrobec